Moji vrstevníci, moji spolužáci, moji hrdinové....

7. ledna 2016 v 15:26 | Nika Smith
Zde je jeden z mých článků, který se loni umístil na třetím místě v soutěži Dětský čin v podkategorii Alík!:)

Stále jsem nevěděla, co mám napsat, ale říkala jsem si, že tohle je úžasná soutěž, úžasná příležitost jak dát světu vědět, že kolem nás jsou úžasní lidé a právě kolem mě jich je tolik. Tak proč mám dojem, že nikdo v mé blízkosti nezažil nic tak dobrodružného, jako je záchrana života?
Nevím o tom, že by se někomu z mých přátel udála tak strašná, ale zároveň úžasná věc, že by měl možnost, skočit pro tonoucího do vody, zachránit člověka při záchvatu nebo zavolat záchranku někomu, kdo to potřebuje.
Samozřejmě, že by nebyl problém, si takový příběh vymyslet. Vymyslet si příběh o tom, jak jsem zrovna šla s kamarádkou po venku, když stará paní spadla a omdlela. Možná, že by byl můj příběh pak záživnější, ale jednak by to byla lež a to já nechci, a jednak si přeji, aby na čtenáře dýchala při čtení pravda a cítil opravdové pocity, ne falešné.
A tak jsem si sedla k počítači a začala přemýšlet, psát svoje myšlenky, které jste si právě přečetli. A víte, na co jsem přišla? Že nejde o to, že by kolem mě bylo málo úžasných lidí, ono jich je tolik, že si nedokážu vybrat.
Většina dospělých na nás kouká jako na děti nebo na praštěné pubescenty. Naši rodiče zažívali v našem věku šití šatů s kamarádkami, učení střílení z pušky, vandry a někdy už i první lásky. Naši starší sourozenci zažívali rozhodně první lásky, začínání s ICQ a chození ven s kamarády. A teď jsme tu my.
Moc se toho nezměnilo, ale málokdo si uvědomí, jaké hrůzy prožívají děti teď. Třeba už na to dospělí zapomněli, třeba to nikdy nezažili a třeba si myslím, že když to nezažívá jejich dítě, tak žádné. Když se teď postavím ve škole doprostřed chodby, budou kolem mě chodit sportovci, tanečnice, talenty, snobové apod.
Ale kdyby ti spolužáci byli knihy, a já je otevřela, v každé bych našla něco smutného. A divili byste se, jak se ti bláznivý pubescenti někdy dokážou chovat vážně a jak se někdy chovají ještě bláznivěji. Myslím si, že šikana teď není moc "populární", za to sebepoškozování ano. Jenom kolem mě, se sebepoškozuje šílený počet dětí. Když se pohádají s rodiči, když se špatně zamilují, když jsou na sebe naštvaní, když se bojí, když na ně rodiče nemají čas... prostě jdou, vezmou si žiletku a...
Spousta dětí kolem mě má nemocné rodiče nebo jiné příslušníky rodiny. Jiné děti zas jsou samy nemocné a některé děti prostě nejsou oblíbené. Jenže něco se od dob našich prarodičů, rodičů a starších sourozenců nezměnilo. Stále tu pro nás jsou kamarádi. A právě kamarádům, chci věnovat tenhle článek.
Jak jsem už psala, spousta lidí začala řešit problémy žiletkou, nezaslouží si za to obdiv, ale ani odsuzování, prostě to tak je, nedokážou smutek projevit jinak. Strašně moc mě ale potěšilo, když se některým z nich začaly jizvy na rukou hojit. Jak to, že tak najednou?
Bylo to jednoduché. Došli za nimi jejich kamarádi, ale i lidé, kteří se s nimi jinak nebavili, ale teď cítili potřebu jim pomoci. Vyslechli si je, věděli přesně, co mají udělat a dokázali něco úžasného. Dokázali přimět někoho, kdo si ubližoval a působil bolest, aby s tím přestal. Ačkoliv mám několik takových příkladů, nechci je uvádět, z důvodů soukromí, avšak... Není to úžasné, když třináctiletý kluk, dokáže přijít za dívkou, která po nocích brečí a ubližuje si, a pomoci jí, aby s tím přestala?
Přijde mi až neuvěřitelné, jak si děti dokážou mezi sebou pomoci, jak dokážou něco, co žádný dospělí před nimi ne. Nejkrásnější na tom je ta řetězová reakce. Jeden "vyléčený" jde za dalším a také ho z toho dostane a ten zase jde za dalším a udělá to samé... Ačkoliv vím stále o dost případech, je jich mnohem méně.
Lidé, kteří řeší své problémy žiletkou, nejsou silní, silní jsou ti, co s tím dokážou skoncovat, ti, co s tím ani nezačali. Když slyším ty důvody, kvůli kterým se spolužačky řežou, o to víc obdivuji několik málo svých spolužáků. Nedávno jsem totiž zjistila, že asi tři mí spolužáci mají nemocného člena rodiny. Představa, že každý den chodí domů, tváří se, jakože to všechno zvládají a jsou pro svého rodiče oporou... Představa, že pomáhají vychovávat své sourozence a drží své rodiče za ruku, když brečí, i když by se nejraději rozplakali sami... Obdivuju je, ano. Tyhle děti si zaslouží u mě obdiv, je jich spousta a jsou to statečné děti.
Můj článek je jiný, než většinou v této soutěži čtu. Není o jednom činu, není o jednom dítěti. Je o mé generaci, o generaci, která si dokáže pomáhat, protože polovina generace si ubližuje a druhá polovina ji zachraňuje. Ačkoliv stále poslouchám, jak jsme neustále na počítačích, jak nechodíme ven apod.
Jsem na nás hrdá. Jsem hrdá na to, že dokážeme brát ohledy na svoje přátele a být podporou pro svoji rodinu a to se stáváme sotva teenagery. Myslím si, že dětský čin není jen o tom, že někdo se dostal do situace, kdy musel jednat a zachránil tím život a ačkoliv to je chvalitebné, dle mého názoru, je něco obrovského, když po světě chodí děti, které vytváří úsměv na tváři jiným a malými činy dokazují každý den něco obrovského. A právě kolem mě, je takovýchto dětí spousta. Mají můj obdiv, moji spolužáci, jsou mí hrdinové.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama