Červenec 2015

Vnitřní úzkost

29. července 2015 v 22:01 | Nika Smith
Když čtu téma Strašidla pod postelí, úplně si představím pohled do pokoje, kde jsem já, tisknoucí se k dece a pod postelí svítí oči... A ty oči patří tomu drakovi... drakovi z pohádky Jak vycvičit draka!
Já Vám fakt nevim! Asi jsem se tohohle nikdy nebála, protože mám postel, pod kterou je peřiňák-díky tati a mami! Ale je fakt, že jsem si právě teď rozsvítila lampičku, protože nikdy nevíte, kdy kdo přijde odedveří! A právě díky tomu, že jsem se nikdy nebála nebála šíleného strašidla pod postelí, se čtyřmi řady zubů, páchnoucím dechem a zelenou pokožkou s odkapávajícím slizem, Vám nemůžu vyprávět o mém dětském strachu z pod postele. Chci tento článek pojmout trochu dospěleji, přece jen už jsem "dospělá" puberťačka!!! Chtěla bych Strašidla pod postelí brát jako strach, o kterém se nemluví, ale někde tam je a bojíme se, že jednou vyleze!
Každý se něčeho bojí a ti, kteří se nebojí maličkostí, se bojí nejvíce! Tedy... minimálně já to tak mám. Před týdnem jsme natáčeli amatérský film-samozřejmě, že díky super hereckým schopnostem a díky super střihu a kameramanovi to byl téměř profesionální film! P.S.:TO-MÁŠ-OVCI jsou boží!
Kde jsem to skončila? Jo! Jasně! Amaterský film! Natáčeli jsme horror a v tom horroru byla panenka, přesně ta nejroztomilejší a zároveň nejděsivější věc na horrorech. Ta panenka tam nic nedělala, prostě v našem horroru jen byla, ovšem celý štáb z ní měl strach. Díky strachu našeho týmu, z ní začal mít zachvíli strach i zbytek týmů-byli jsme na filmovém táboře- a tak se stalo celkem běžným vtipem nechat panenku někde, kde zachvíli bude proházet váš kámoš-mezipatří, pokoj, okno, chodba apod. Kdykoliv na tu panenku někdo nečekaně narazil, cuknul sebou, nedalo se to ovládnout. Ale bylo nás tam pár, které "panenkovská mánie" nepostihla, pro mě to byla stále jen panenka a to, že se jí občas neotevřelo jedno oko, jsem brala jako normální věc, prostě panenka. A tak to jednou skončilo tak, že jsem s ní spala celou noc v posteli a nezabia mě! Druhej den mi bylo brutálně blbě, ale jsem si jistá, že za to panenka nemůže!
Každopádně tu zase rozepisuji něco, co se dalo popsat na jeden řádek... zvykejte si! K jádru věci.... Ačkoliv mě neděsila panenka, ani představa, že jsem někde zavřená, děsí mě jiné věci, věci, nad kterými lidé mého věku tolik nepřemýšlí, věci, které bych možná řešit neměla, ale řeším. Například mám celkem hustou hypochondrii. Jo, přijdu si jak magor, ale někdy se nedokážu vážně ovládnout, snažím se toho zbavit, ale občas bych běžela k doktorovi jen proto, že mi někdo dal pohlavek a já vím jistě, že mám krvácení do mozku-jo, jsem magor! Často přemýšlím nad smrtí, cítím velkou úctu k lidem, kteří tu myšlenku dokážou příjmout. Já nedokážu přijmout myšlenku smrti ať už svojí, nebo někoho blízkého. Bojím se strašně moc zapomnění! A nejen zapomnění po smrti, ale třeba i po základce, po střední, po odstěhování, prostě zapomnění, protože lidé už jsou tací. Každý máme svoje strašidýlka pod postelí a je jen otázkou, zda se s nimi naučíme žít! Cítím se teďka tak.... úžasně, že jsem se Vám svěřila! Těch strachů mám mnohem více! Bojím se tolika věí a spousta už je natolik osobních, že už to ani nebudu vytahovat. Každý má své strachy! Ty strachy tam někde jsou! Jsou tam stejně, jako jsou ty strašidla pod postelí a jak rosteme my, rostou i strašidla! Nejdřív je to strašidlo skřítek, pak obluda, časem zloděj či přízrak a mění se to ve smrt, ztrátu, podvod, obelhání, nemoc, zradu či zapomnění. Ten kdo se bojí nejmíň, se bojí vlastně nejvíc, je to vidět u chlapů. Nevyděsíte je a vždy při Vás budou stát, ale ve chvíli, kdy budou mít dojem, že se něco stalo jejich rodině, ponesou to úplně nejhůř! Strašidla tam někde jsou a každý tam má jiné, každému občas nějaké vyleze a je jen na nás, jak se s nima popereme!
Přeji Vám, aby ve Vašem životě vylezlo co nejméně strašidel, aby to byla ta nejmenší strašidla a aby jste jim dokázali čelit, protože jaký si to uděláš, takový to máš!
OOO:)

Dovolme si dovolenou

28. července 2015 v 7:00 | Nika Smith
Tak co? Dáme radši nějakej nabušenej článek a nebo nějakej relax? No asi se Vás ani nemusím ptát, když už je napsanej... Nebyla bych to já, kdybych neudělala něco speciálního a tak máme mix relaxu a pořádně nabušenýho článku!
Totálně miluju cestování! Fakt! Je mi úplně jedno, že sem po cestě rozlámaná, protože miluju, když si pak lehnu a usnu, je mi jedno, že spím ve stanu, aspoň můžu poslouchat rozhovory sousedů, je mi jedno, že neumím cizím jazykem-nezvládám ani gramatiku toho našeho- aspoň se zasměju!
Mohla bych pokračovat do nekonečna, stejně jako má všechno své "ALE" u mě má spoustu věcí své "ASPOŇ"!!! A aby tenhle článek byl mírně sentimentální a já si mohla své pocity někde vylít jako správná holka, tak Vám tu napíšu spoustu žvástů a vy aspoň můžete zaplácnout tu nudnou chvíli, kdy nemáte do čeho píchnout, zatímco Vám pratetička bude nad šálkem kávy vyprávět, jak jí bolí kolena.
Pro spoustu lidí je představa dovolené v hotelu, kde vám donesou snídani do postele, kde si zavoláte, aby vám přinesli dvanáct polštářků - Film Dvanáct do tuctu - kde se budete kochat výhledem na moře a sprchovat se 2 hodiny, protože prostě můžete a vodu neplatíte. Já to už několikrát zažila a... hmm jako fajn no, ale když si mám vybrat, jedu radši busem pod stan, pěkně do campu a snídat hodlám u plastovýho stolku před stanem!
Líbí se mi, když nasednu do autobusu, jedeme po republice a na různých zastávkách nabíráme nové lidi, všichni se na ně z busu dívají, jak nakládají kufry, baví se o nich nebo je v duchu popohánějí, ať se můžeme rozjet a pohledem si je měří, aby usoudili, co jsou zač. Ačkoliv to zní teď strašně, dostanu se k tomu hezkému. Když už jsou všichni naloženi, jede se tmou po silnici a všude svítí nápisy z obchodů, pouliční lampy, semafory apod. Je to nádherný pocit, vždy když pak člověk jede v noci autem, vzpomene si na ten natěšený pocit. V autobuse je téměř ticho, lidé co nejedou spolu se moc nebaví, všichni se snaží chovat ohleduplně a svým smíchem nerušit ostatní, a když je zastávka, baví se spolu v rodinném kruhu a pošlapují na místě. Řeší, jak to tam asi bude vypadat a jak se těší, až tam budou a vylezou z tohohle busu. Všichni mlčky sledují, jak se nápisy na obchodech pomalu mění a přestáváme jim rozumět a nakonec spousta lidí usne, nebo se ošívá a myslí na to, že se těší až se vyspí. A když je ráno, lidé natahují krky a kochají se pohledem na moře. Utěšují se tak myšlenkou, že ta děsná cesta už končí.
Dojede se na místo a nastává předávání stanů, nemluvím o těch normálních stanech, mluvím o velkých látkových stanech, ve kterých se postavíte apod. Všichni si přejí, aby jejich minulí obyvatelé už vystřelili třeba na Mars a oni si mohli dopřát pohodlí, na druhou stranu se uklidňujete myšlenkou, že aspoň nebudete vy muset příští týden vysmahnout co nejdřív.
Dovolená začíná! Týden plný zážitků je tu a každý si ho užije po svém. Je jedno, jestli se chodíte v noci koupat do moře bez plavek, tančíte na diskotéce, přežíráte se zmrzlinou či se poznáváte s lidmi-nebo všechno jako "někdo". Hlavní je si to užít. Není nic krásnějšího, než si v noci lehnout po koupání do písku, dotýkat se někoho milovaného a dívat se na hvězdy, nic hezčího než číst si knihu na pláži, než nechávat zajet rozpálený písek mezi prsty u nohou a schladit si je pak v přílivu vln. Ať už milujete procházky po pláži, nebo válení se na molu, každý si může najít zábavu. Víte co tak nesnáším na hotelech? Ráno musíte vstát, učešete se, umyjete, převlíknete případně namalujete a... jdete na snídani v šatech nebo čemkoliv jiném-společenském. Ne! Já chci ráno vstát, vylézt v pyžamu z postele, stáhnout vlasy do gumičky a jít smažit palačinky a zatímco zbytek stanu bude chrápat, já všem okolo budu říkat ,,Dobré ráno!" s úsměvem na tváři, protože se budu mít fajn. A víte co je ještě lepší? Když si nemusíte vařit, vylezete ze stanu, do očí vás zašimrají sluneční paprsky a jen co domžouráte, zjistíte, že na stole už je snídaně a na židli sedí ten miláček, co vám ji donesl. Staší se zakousnout, žádné líčení apod. Prostě snídáte v pyžamu, kocháte se pohledem na přírodu a povídáte si. Nikdo neřeší jak vypadáte, nikdo vás nevyhodí, aby jste se šli převlíknout, všechno je prostě v pohodě.
Když zájezd končí, přijedou noví obyvatelé stanu, ačkoliv se na ně člověk usmívá, něco v něm řve a má chuť se chovat jako kočka, které chce někdo sebrat myš. Až teď si člověk uvědomí, proč za tím úsměvem, měli ti lidé záblesk nenávisti, když nám předávali stany. Jede se domů'! Všichni nakládají kufry, vzájemně si pomáhají, povídají si, hodně se smějí a na poslední chvíli předávají kontakty. Jen co se nasedne do busu, každý si s každým povídá, sem tam někdo něco prohodí nahlas a cesta uteče rychle, všude zní smích a rozléhá se spokojenost. Už víme co nás čeká, už se jen netěšíme, že opoustíme nové přátele a super místo. Kolečka kufrů zadrncají po silnici a nás jen napadne myšlenka. ,,Doufám, že ti prevíti co tam přišli po nás, budou mít blbé počasí!"

Asi si říkáte, proč to sem píšu. Prostě se jen s Vámi chci podělit o zážitky a zkusit Vám vysvětlit, proč tak miluju stany a dávám jim přednost. Nejde o peníze, jde o zážitky. Když večer zalezete na pokoj, není to tak super, jako večer sednout před stan a povídat si. Kdykoliv se sebrat a jít kamkoliv a hlavně se lépe seznamuje. Miluju to, protože tady je vidět, že štěstí, pohodlí a relax nespočívají v luxusu, nýbrž v nás!
Přeji Vám všem krásné prázdniny a užitou dovolenou, ať už jedete kamkoliv! Šťastný návrat a krásné zážitky!
OOO:)

Nasedni a jeď!

27. července 2015 v 18:03 | Nika Smith
Na celých pět vteřin jsem se zamyslela, abych zauvažovala, o čem psát. Jsem asi děsná, když mi to nedá víc práce a pořádně se nad tím nezamyslím, ale říkala jsem si, že bych Vám napsala něco o tom, co se mi v poslední době stalo, a protože jsem právě teď přijela z výletu, je to jasný!
Možná už jste o tom slyšeli, možná už jste to zkoušeli a možná ani jedno-přkvápko, co? Každopádně Vám to doporučuji! Když nevíte kam jet a nemáte žádný nápad, nechte to prostě náhodě. Dojdete na zastávku a nasednete do prvního busu, vlaku nebo do čehokoliv jiného, co pojede. Pak máte několik možností, nejlepší mi, ale přijde vystoupit tam, kde se Vám to prostě líbí! Takže nasedáme a jedeme!
Zatím píšu dost klidně, málo vykřičníků a vůbec tak nějak bez té své "spisovatelské energie". Ale nebojte to se změní! Jo a spousta lidí si myslí, že když používám vykřičníky, tak křičím, ale nebojte, já jsem jen prostě tak trochu pošuk a vykřičníky jsou u mě projev nadšení a rychlého mluvení! Když křičím, vypadá to následovně --> ,,UAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!"
Takže můžete být naprosto v klidu! ,,ALE NEVYCHÁZEJTE Z POZORNOSTI!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!"
Může se Vám samozřejmě stát, že když jen tak nasednete, dojedete někam, kde to znáte, někam, kde být nechcete, nebo někam, kde pro Vás něco přijede tak za 3 hodiny. Já dnes třeba dojela do obchoďáku, ale co. Co se týče jízdenek, v MHD, metru apod. to je v pohodě, ve vlaku je to horší... Buď si koupíte lístek až ve vlaku, nebo na nějakou stanici a vystoupíte třeba dřív, než tam dojedete, to už je všem jedno.
Každopádně tohle je jen malý nápad na výlet, prostě jsem se s Váma musela podělit! Brzy se pokusím zase sepsat své super ujeté myšlenky, tak snad se máte na co těšit.
OOO:)

(NE)Originální

26. července 2015 v 16:52 | Nika Smith
WOW! Tohle téma se mi úplně mega hodí! Právě sem totiž přišla na svůj blog, abych ho trochu osvěžila, řekla jsem si, že ho obnovím, že sem budu psát své nápady a vše co jsem původně chtěla točit, budu psát.
Když jsem minulý týden přečetla knížku Nemožná holka @adorkable, zjistila jsem tam něco o generaci Y. Moje posedlost mít tak super blog, jako hlavní knižní postava, mě dohnala až sem a já si uvědomila, že to, jak stále poslouchám, že všichni chceme být slavní, že všichni si přejeme nedělat rukama a všichni chceme být bohatí, že to nejsou jen kecy, ale pravda.
Sakra! Připustila jsem si aspoň na chvilku, že bych někdy nemusela být slavná? Připustila jsem si, že když mi nevyjde kariéra novinářky- teď si asi říkáte, že s mým pravopisem je dost pravděpodobné, že nevyjde- herečky či režisérky tak nebudu moderátorka, ale třeba kuchařka, číšnice nebo cokoliv podobného? Připustila jsem si, že nejspíš nebudu mít svatbu s Johnnym Deppem, Tomáškem Klusem, Honzikem Říčařem, Pájou Calltou, Ondrou Havlem, Zacem Efronem nebo Blesk McQueenem?
Na jednu stranu si uvědomuji víc než dobře, co všechno je špatně, ale na druhou stranu nechci být já ta, která ustoupí-stejně jako všichni. Vždycky tu budou lidé, kterým nepůjde učení, nebudou mít dobré rodinné zázemí, kterým nevyjde jejich sen a nebo kteří prostě po slávě toužit nebudou, ale těch lidí je stále méně.
Rozkecávám se tu, aniž bych se dostala k jádru věci! Jde o to, že když už chceme být všichni slavní, měli bychom si uvědomit, že originalita je to nejhlavnější, ale v dnešní době jdou všichni s davem. Někdo se proslavil točením na youtube a všichni jdou a začnou také natáčet - hádejte kdo taky točí! *Jo, já! -
Při psaní tohoto článku to ve mně úplně řve! "KŘIČME DOST! KŘIČME START!" Pojďme všichni dělat to, co chceme doopravdy, ne to, co nás proslaví, pojďme všichni vymýšlet nové věci! Pojďmě si navzájem pomáhat a ne se potápět! Nekoukejme se na věk, Blitzen už nám ukázala, že to není důležité!
WOW! Tak jsem se vyvztekala a teď trochu klidněji.
Tenhle blog bude celý o originalitě o myšlenkách jedné "malé" holky a o myšlenkách generace Y! A můžu Vám řící, že další generace - Z??? - už nebudou chodit s davem, protože my nebudeme dav, my budeme jednotlivci, kteří jsou tým! Ale teď už dost mých keců! Přeju Vám krásný den a ať se na tenhle blog vracíte, ať už pro pobavení, pro čtení ujetejch článků, aby jste se měli nad čím vztekat, pro cvičení gramatiky- kdo u mě najde více chyb? - nebo jen tak, pro načerpání originality.
OOO :)