Praha, aha.

29. března 2016 v 19:17 | Nika Smith
Tak jo, je mi jasný, že pokud tenhle článek bude někdo číst, je obrovská pravděpodobnost, že bude z Prahy. Jenže pochopte, já jsem prostě maloměstská holka a nejkrásnější města jsou pro mě velikostně tak Olomouc, Hradec, Pardubice možná Liberec. Ale Praha? Pfůůů!
Původní plán byl, že natočím nějaký ten vlog a po milion letech ho hodím na youtube, jenomže kdo by stál o vlog, kde bych byla jen v metru. Přísahám, že pokud chcete v Praze něco zažít a to hlavně v zimě, nemáte jinou šanci, než polovinu dne strávit v metru. Myslím si, že jsem tam dostala metrofobii...
Ale začneme pěkně od začátku, ne?
Do Prahy jsem jela na jarní prázdniny, strávila jsem tam tři dny a dvě noci. Musím říct, že ubytování bylo nádherné, pokoj jsme měli v Nerudově ulici a bylo tam naprosté ticho, i přesto, že byl pár kroků od nás Pražský hrad-áno, pana prazidenta jsem viděla. Pokoj ani nebyl drahý-cca 500,- na noc a byl moc hezký. S koupelnou, kuchyňkou a pohodlnými postelemi.

Můj jediný požadavek byl, jít se podívat na výstavu Titanicu, no pochopte, Leonardo DiCaprio... Né, teď vážně, prostě se mi moc líbí ten příběh, respektive mi to přijde děsivě fascinující. Nemůžu říct, že by mě výstava nadchla, rozhodně mé očekávání nepředčila, ale že by mě zrovna zklamala, to taky ne. Dotknout se ledovce, číst si všechny ty děsivé informace, dívat se jak vypadaly kajuty a číst si o konkrétních pasažeréch bylo něco úžasného.
Ani technické muzeum mě nezklamalo, i když je fakt, že je to celodenní výlet, protože po nějaké chvíli člověk už jen civí a nevnímá to, je tam přeci jen až moc oddělení. Mě nejvíce asi nadchly fotoaparáty!
Titanic
A teď k těm extra záporům, ju? Přestaňme si představovat Prahu jako to nádherné místo, kde je socha svatého Václava, Národní divadlo, Národní muzeum nebo třeba Pražský hrad a posaďme se do tramvaje. A jedeme. Wau, turistická místa jsou pryč a vy sedíte s taškou přitisknutou na klíně, aby vám ji nikdo neukradl a s do široka vyvalenýma očima se díváte na staré paneláky a domy, a kladete si otázku. Tady opravdu někdo bydlí? Najednou jsou pryč stánky se svařákem a s trdeníky, nevidíme obrovská obchodní centra, ale jen posprejované domy, bezdomovce, špinavé chodníky a ve vzduchu, jako kdyby byla mlha smogu. A pokud jste se štítili vlézt do té ošklivé tramvaje, děkujete, že nemusíte vylézat a doufáte, že další zastávka bude lepší.
Já vám nevím, do Prahy jsem se těšila, vždy je ve filmech tak krásně zabírána-ne, že bych tam nikdy nebyla, ale takhle dlouho ne- a pak tam přijedu a... Těším se až pojedu domů. Jako kdyby mi spadly tři kameny ze srdce, když jsem otevřela dveře od domu. Když jsem se konečně podívala do toho malého prodrbaného městečka a mohla se nadechnout příjemného vzduchu díky lesíku.
Turistická místa, obchodní centra, muzea, koncerty, nahrávací studia a to všechno se mi tam líbí, ale když to mám hodnotit celkově jako město, rozhodně se tam necítím. Díky bohu, že už jsem doma! Mě v Praze ještě dlouho nikdo jen tak neuvidí! A všem, kteří tam žijou a jsou spokojení to přeju, všichni nemůžeme být normální.... Heh. Pardon.
 

Párty co není párty a přitom je párty

10. února 2016 v 16:26 | Nika Smith
Právě mám moc dobrou náladu a jsem plná energie, a tak jsem se rozhodla napsat další článek, plný mých (ne)důležitých úvah, u kterých si můžete odpočinout a nehledat moc hluboké myšlenky! Tak jdeme na to!
Pokud jste někdy pořádali párty a hledali na ni hru, určitě víte, že na netu najdete vždy něco s alkoholem, ať už chcete či nechcete. My jsme dnes slavili Terezčiny narozeniny a alkohol jsme tam nechtěli, lhala bych, kdybych řekla, že jsme nad tím neuvažovali, ale v půlce oslavy mi něco došlo....
Když se teď dívám, jaké mají moji vrstevníci oslavy, je to samý alkohol, mariuhana a podobně. Nedávno jsem slyšela spolužáka, jak si stěžoval, že párty bez alkoholu bude na nic. My jsme celou místnost vyzdobili balonky a první co jsme udělali bylo, že jsme si sedli a začali si povídat, nakonec jsme vzali dětské šampaňské a jako vždy začali vzpomínat, kolik lidí jsme už ním málem zranili, když jsme nechávali špunt, aby letěl po ulici... No dobře, hlavně Tadeáš většinou někoho sejmul.
Pronesl se přípitek, popřáli jsme Terezce a začali jsme hrát twister, hráli jsme flašku, just dance, povídali jsme si a najednou jsme seděli rozložení po místnosti a všichni jsme zpívali karaoke. Ani už nevím, jak se to stalo, jen vím, že jsme všichni klidně seděli, zpívali-většinou falešně zpívali- a já jsem nasávala ten úžasný moment. Došlo mi, že je skvělé mít přátele, se kterými se nikdy nenudíte a stále se smějete, ale není nad to mít přátele, se kterými můžete být v klidu, mlčet, aniž by to bylo trapné. Přátele, se kterými můžete probírat i vážné věci a přátele, bez kterých si neumíte představit život. A najednu jsem si říkala... A kde je ten alhokol teď? Nikde... A bavíme se? Bavíme. Můžeme říct, že by jsme si to míň užili? Ne. Může někdo říct, že by tu brečel nebo měl třeba jen desetinu oslavy špatnou náladu? Taky ne. Závislačíme na telefonech? Ne. Budeme z tohohle mít doma problémy? Stěží. Jsme stále všichni spolu a nikdo tu není ani chvilku sám, aniž by chtěl? Jsme.
A tak mi došlo, že ten alkohol vlastně není potřeba, že si ho moji vrstevníci berou jen proto, aby si přišli dospělejší, aby mohli ostatním ukázat, že oni na to mají a aby měli o čem mluvit, protože mluvit o tom, jak jste se najednou ocitli v prázdné místnosti, protože na vás ostatní zapomněli nebo odběhli dřív, než jste si toho stačili všimnout, není super storka ze supr párty. Možná, že dospělí by si měli častěji zkusit párty, která není párty, ale přitom ní je. Párty bez alkoholu. Buďte originální, pařte bez paření!
OOO:)

Klaďasové jsou nuda (?)

9. ledna 2016 v 21:45 | Nika Smith
Nevím, jestli jsem jediná, kdo si toho všiml. Ale zdá se mi, že poslední dobou je děsně IN zamilovávat se do záporáků místo do klaďasů. Jak už můžete vědět, miluju Avengers! Samozřejmě miluju ten film, ale mluvím o týmu, miluju tým Avengers. Ať už ty herce nebo postavy.

Jenomž většina fanoušků, jako kdyby se zbláznila a místo toho, aby se zamilovali do krásných očí Thora, vypracovaného těla Steva, vtipných hlášek Tonyho, bezstarostnosti Clinta nebo do románku Bruce a Nat, se zamilovali do Lokiho! Jako vážně? (Loki je bratr Thora, je to Bůh, který se snažil zničit naší planetu a vůbec udělal spoustu strašných věcí...)
Dobře, dobře. Nikdo mu neupírá jeho pěkné lícní kosti, ale to je důvod, proč se zamilovat do herce, případně do kterékoliv jeho jiné role! Ale do záporáka? Ještě bych možná pochopila, že někdo fandí nějakému herci, ten ztvární záporáka a fanoušek si tedy zamiluje záporáka. Ale vážně nedokážu pochopit, že si nejdřív zamilujete záporáka a až potom herce nebo jenom záporáka.

Stejně to je s Harrym Potterem. Úžasná kniha, dobrý film.
Ale nikdy asi nepochopím, jak někdo může číst sedm knih, kde je stále ve středu dění Harry, prožít všechny ty strašné věci s ním-ať už mu je způsobil Dudley, Malfoy, Snape nebo Voldemort-a pak říct, že má rád Malfoye a ještě to odůvodnit, že na posledních pěti stránkách už nebyl zlý... No hodný taky nebyl.

A mohla bych takhle pokračovat... Dost jsem se tedy zamýšlela. Pokud je záporák hlavní postava, přijde mi to v pořádku. Příběh je třeba o lupiči, který se snaží uniknout policii, no jo, tak jasně, že nebudete fandit policii.


Ale když není hlavní postava? Je jasné, že někteří lidé to dělají, protože se chtějí odlišit. Být originální je super! Ale fandit kvůli tomu záporákům nebudu, to nepovažuji za originalitu, ale za podraz. Jsou lidé, kteří to dělají, protože herci, kteří záporáka ztvárňují jsou prostě děsně HOT!
No... co si budeme povídat, to je jeden z těch lepšíh důvodů, ale mě osobně to stále nepřesvědčilo. Potom tu jsou lidé, kteří mi dlouze odůvodní, že mít rád klaďase, jen protože to tak má být je hloupost a že i na záporácích se dá najít spousta věcí, obzvlášt, když se začnete šťourat v jejich minulosti a zjistíte, že mají důvod proč být záporní.


To je moc pěkné, ale jak se znám, reagovala bych také dlouhým odůvodněním, že záporak je prostě zlá postava a ve skutečnosti by jsme také nekamarádili se zlou osobou a neodpustily by jsme jí vraždu, jen protože měla v dětství trauma. Takhle to prostě nefunguje. Možná mám moc upnuté názory, ale nechápu to, nechápu jak někdo může sedět u filmu a doufat, že záporák zabije hlavního hrdinu. Nemluvě o tom, že je to většinou předem prohraný boj, tak ještě, že ti režiséři jsou normální a fandí klaďasům!
OOO:)
 


Moji vrstevníci, moji spolužáci, moji hrdinové....

7. ledna 2016 v 15:26 | Nika Smith
Zde je jeden z mých článků, který se loni umístil na třetím místě v soutěži Dětský čin v podkategorii Alík!:)

Stále jsem nevěděla, co mám napsat, ale říkala jsem si, že tohle je úžasná soutěž, úžasná příležitost jak dát světu vědět, že kolem nás jsou úžasní lidé a právě kolem mě jich je tolik. Tak proč mám dojem, že nikdo v mé blízkosti nezažil nic tak dobrodružného, jako je záchrana života?
Nevím o tom, že by se někomu z mých přátel udála tak strašná, ale zároveň úžasná věc, že by měl možnost, skočit pro tonoucího do vody, zachránit člověka při záchvatu nebo zavolat záchranku někomu, kdo to potřebuje.
Samozřejmě, že by nebyl problém, si takový příběh vymyslet. Vymyslet si příběh o tom, jak jsem zrovna šla s kamarádkou po venku, když stará paní spadla a omdlela. Možná, že by byl můj příběh pak záživnější, ale jednak by to byla lež a to já nechci, a jednak si přeji, aby na čtenáře dýchala při čtení pravda a cítil opravdové pocity, ne falešné.
A tak jsem si sedla k počítači a začala přemýšlet, psát svoje myšlenky, které jste si právě přečetli. A víte, na co jsem přišla? Že nejde o to, že by kolem mě bylo málo úžasných lidí, ono jich je tolik, že si nedokážu vybrat.
Většina dospělých na nás kouká jako na děti nebo na praštěné pubescenty. Naši rodiče zažívali v našem věku šití šatů s kamarádkami, učení střílení z pušky, vandry a někdy už i první lásky. Naši starší sourozenci zažívali rozhodně první lásky, začínání s ICQ a chození ven s kamarády. A teď jsme tu my.
Moc se toho nezměnilo, ale málokdo si uvědomí, jaké hrůzy prožívají děti teď. Třeba už na to dospělí zapomněli, třeba to nikdy nezažili a třeba si myslím, že když to nezažívá jejich dítě, tak žádné. Když se teď postavím ve škole doprostřed chodby, budou kolem mě chodit sportovci, tanečnice, talenty, snobové apod.
Ale kdyby ti spolužáci byli knihy, a já je otevřela, v každé bych našla něco smutného. A divili byste se, jak se ti bláznivý pubescenti někdy dokážou chovat vážně a jak se někdy chovají ještě bláznivěji. Myslím si, že šikana teď není moc "populární", za to sebepoškozování ano. Jenom kolem mě, se sebepoškozuje šílený počet dětí. Když se pohádají s rodiči, když se špatně zamilují, když jsou na sebe naštvaní, když se bojí, když na ně rodiče nemají čas... prostě jdou, vezmou si žiletku a...
Spousta dětí kolem mě má nemocné rodiče nebo jiné příslušníky rodiny. Jiné děti zas jsou samy nemocné a některé děti prostě nejsou oblíbené. Jenže něco se od dob našich prarodičů, rodičů a starších sourozenců nezměnilo. Stále tu pro nás jsou kamarádi. A právě kamarádům, chci věnovat tenhle článek.
Jak jsem už psala, spousta lidí začala řešit problémy žiletkou, nezaslouží si za to obdiv, ale ani odsuzování, prostě to tak je, nedokážou smutek projevit jinak. Strašně moc mě ale potěšilo, když se některým z nich začaly jizvy na rukou hojit. Jak to, že tak najednou?
Bylo to jednoduché. Došli za nimi jejich kamarádi, ale i lidé, kteří se s nimi jinak nebavili, ale teď cítili potřebu jim pomoci. Vyslechli si je, věděli přesně, co mají udělat a dokázali něco úžasného. Dokázali přimět někoho, kdo si ubližoval a působil bolest, aby s tím přestal. Ačkoliv mám několik takových příkladů, nechci je uvádět, z důvodů soukromí, avšak... Není to úžasné, když třináctiletý kluk, dokáže přijít za dívkou, která po nocích brečí a ubližuje si, a pomoci jí, aby s tím přestala?
Přijde mi až neuvěřitelné, jak si děti dokážou mezi sebou pomoci, jak dokážou něco, co žádný dospělí před nimi ne. Nejkrásnější na tom je ta řetězová reakce. Jeden "vyléčený" jde za dalším a také ho z toho dostane a ten zase jde za dalším a udělá to samé... Ačkoliv vím stále o dost případech, je jich mnohem méně.
Lidé, kteří řeší své problémy žiletkou, nejsou silní, silní jsou ti, co s tím dokážou skoncovat, ti, co s tím ani nezačali. Když slyším ty důvody, kvůli kterým se spolužačky řežou, o to víc obdivuji několik málo svých spolužáků. Nedávno jsem totiž zjistila, že asi tři mí spolužáci mají nemocného člena rodiny. Představa, že každý den chodí domů, tváří se, jakože to všechno zvládají a jsou pro svého rodiče oporou... Představa, že pomáhají vychovávat své sourozence a drží své rodiče za ruku, když brečí, i když by se nejraději rozplakali sami... Obdivuju je, ano. Tyhle děti si zaslouží u mě obdiv, je jich spousta a jsou to statečné děti.
Můj článek je jiný, než většinou v této soutěži čtu. Není o jednom činu, není o jednom dítěti. Je o mé generaci, o generaci, která si dokáže pomáhat, protože polovina generace si ubližuje a druhá polovina ji zachraňuje. Ačkoliv stále poslouchám, jak jsme neustále na počítačích, jak nechodíme ven apod.
Jsem na nás hrdá. Jsem hrdá na to, že dokážeme brát ohledy na svoje přátele a být podporou pro svoji rodinu a to se stáváme sotva teenagery. Myslím si, že dětský čin není jen o tom, že někdo se dostal do situace, kdy musel jednat a zachránil tím život a ačkoliv to je chvalitebné, dle mého názoru, je něco obrovského, když po světě chodí děti, které vytváří úsměv na tváři jiným a malými činy dokazují každý den něco obrovského. A právě kolem mě, je takovýchto dětí spousta. Mají můj obdiv, moji spolužáci, jsou mí hrdinové.

Tenhle článek neobsahuje moc silných slov...

15. listopadu 2015 v 21:36 | Nika Smith
Mohla bych mluvit pořád a pořád a pořád a pořád... Mluvím když jsem smutná, když jsem šťastná, když mám deprese, když někam jdu, když se nudím, když se mi něco líbí, i když se mi něco nelíbí. Prostě stále mluvím. Nedávno udělal Tadeáš takové zvláštní gesto, Terezka se ho zeptala, co to dělá a on ukázal na Moniku a povídá: ,,Monča furt jí, ty se stále culíš a tahle neustále kecá. Tak i já musím něco dělat pořád dokola."
Slova jsou pro mě prostě něco, čím dokážu zahnat depky a udělat se šťastnějším. Když jsem smutná, mluvím o tom a pak mám dojem,že jsem ze sebe vypustila smutek, jako vodu z vany. Když jsem šťastná, podělím se o to s ostatními a mám dojem, že i oni jsou šťastnější, nebo mě prostě potěší jejich reakce.
Pokud máte twitter, možná jste si už všimli účtu @zznameni, kde se každý den píše, jak se kdo chová, dle toho, ve kterém se narodil znamení. Denně tam píše několik lidí, že i přesto, že horoskopům nikdy nevěřili, vše na ně sedí.
Jednou se tam objevilo: ,,Pokud XXX někomu ublíží slovy, udělal-a to záměrně, věděl-a, že ublíží."
To jsem celá já! Vždy když něco řeknu, mám to předem promyšlené. Lidé mi někdy říkají: ,,Tak tohle bylo hnusný, promysli si to, než něco řekneš." Jenomže já prostě hnusná být chtěla. Nedělám to často a neříkám to lidem, kteří si to nezaslouží, ale když už, tak o tom vím.
Je zajímavé, že slova, dokážou často ublížit víc, než činy a činy dokážou často potěšit víc, než slova... Mohlo by to být tím, že lidé toho víc namluví, než udělají. Takže mluví o hnusnějších věcech, než jakých by byli schopni a když už udělají něco malého a pěkného, je fajn, že dokážou víc, než mluvit.
Lidé si často dokážou vykládat "sílu slov" ve špatném smyslu slova, ale není to tak. Na dálku tím uděláte to nejlepší co můžete. Lidé za den řeknou spoustu slov, některá jsou špatná, některá dobrá. Některá duchaplná jiná nesmyslná a některá jsou silná a jiná bezvýznamná. I přesto, by mělo být každé slovo promyšleno a každý problém vyřešen...
Přeji vám, aby Vaše slova byla silná, i když jich je třeba méně... Aby Vám nikdo neříkal silná slova ve špatném slova smyslu a aby jste byli vždy Originální!
OOO:)

10 důvodů proč milovat knihy

20. října 2015 v 19:42 | Nika Smith
Nazdárek lidičky!
Nebudu to asi nějak okecávat, jen jsem se dnes koukla na téma týdne a je úplně perfektní, v hlavě mám nápadů, že nevím, který použít dřív, takže když bude čas, dám během tohohle týdne ,,10 důvodů proč...." za každý den! :) Tedy... pokud budete chtít. Napište do komentů, zda máte zájem! ;)
10 DŮVODŮ PROČ MILOVAT KNIHY
1. Ty chvíle, kdy si čtete a kniha vás vtáhne do děje natolik, že nevíte co je realita a co příběh, jsou boží tak moc, že celý život budete hledat knihy, které ten pocit zopakují. Je to něco, čeho se nenabažíte! Pocit k nezaplacení! <3

2. Nevím jak vy, ale já se neustále zamilovávám do filmovýh postav a nakonec do herců, kteří je ztvárnili. Nemůžu si pomoci. Když se nad tím ale zamyslím, láska ke knižním postavám je mnohem silnější, miluju totiž HLAVNĚ jejich nitro, ne zevnějšek. Nemluvě o tom, že když se zamiluju do Kapitána Ameriky a pak zjistím, že Chris Evans bere drogy, všechno to zkazí. (Pouze příklad, netvrdím, že ty drogy Chris bere!) Každopádně když se zamiluju do Bena Jonese, můžu si ho představovat jak chci a nikdo jiný než Ben v mé hlavě a Ben na listech Dívky 15 prostě neexistuje!

3. Knihy jsou mnohem menší klišé než filmy. ,,Nejmíň obíbená holka na škole, nádhernej a oblíbenej kluk. O kluka se zajímají sexy kočky, ale on je tak moc nenamachrovanej, že řekne, že chce tu totálně nejmíň oblíbenou holku, která je úplná troska. Najednou se ta holka upraví, jako kdyby to přdtím neuměla a teď prošla nějakým kurzem a je z ní princezna. Upřostřed maturáku spolu tancují ploužák, jsou zvoleni králem a královnou plesu a všichni jsou šťastní až na mega obíbenou a krásnou holku, protože nemá kluka svých snů a všem se z čista jasna rozsvítilo a pochopili, že je to pipka.... No schválně, ve kterém filmu o střední to tak nebylo? Jo už vím! Tam kde byla oblíbená holka a neoblíbenej kluk...." Neříkám, že knihy nebyvají zasněnými bláboli a stejné zápletky se tam neobjevují, ale tím, že přečíst knihu vám trvá déle než zhlédnout film, máte to lépe dávkované a určitě to není v každé knize.

4. Rozhodně je taky skvělý pocit, že čtete. Zkrátka a dobře v dnešní době moc lidí nečte a to, že jste dokázali přečíst další knihu ve vás musí vyvolat pocit hrdosti na sebe samotné!

5. V knize vám někdo něco popisuje, ale ač vám to může popsat sebepodrobněji, vždy si to můžete představit jak je vaší fantazii libo a to my přijde úchvatné. Protože když je kniha zfilmována, jste jednak omezeni fantazií režiséra, jednak financemi na film a jedna dnešní technikou...

6.Knížky strašně pěkně voní, naše profesorka literatury vždy řekne: ,,Než začneme číst, můžete si zafetovat." I lidi, kteří nejsou vášniví čtenáři, zvednou knihu a začnou si k ní čichat. Ale viděli jste někdy někoho, jak si čichá k USB nebo DVD?

7. Když koukám na televizi, musím stále něco dělat. Být na telefonu, kreslit si a ještě k tomu jíst. Ale u knihy se totálně odpoutáte od reality a začnete se soustředit jen na ni. I když vás první stránku stále rozptyluje ta myšlenka, že vám někdo napsal.

8. Pokud se zamilujete do knih, můžete jít a zkusit napsat svůj vlastní příběh, ale málokdo jde a zkusí zrežírovat film. Kniha je umění, které nezvládne každý, ale může si ho zkusit každý. Osobně chci být jednou režisérkou, momentálně režíruju představení a řekla bych, že režie je mnohem spíš něco, co dokáže spousta lidí, ale málokdo se k tomu dostane.....

9. Knihy nejsou levná záležitost, ale pokud jdete do knihovny, rozhodně vás to vyjde levněji, než půjčovna filmů. Samozřejmě, film si můžete stáhnout či pustit online, ostatně spoustu knih také seženete v e-verzi. Teď namítáte: ,,Přeci s sebou nebudu brát do vlaku počítač, abych si početl-a" Přesně tak... a proč tahat notebook, aby jste se podívali na film? Knihy můžete brát téměř kamkoliv, nepotřebují nabíječku a jsou boží.

10. A nakonec tu je citát od mého miláčka Jonnyho Deppa. ,,Čtení je sexy!"
OOO:) Nika

Únik od reality

25. září 2015 v 20:32 | Nika Smith
Znáte ten pocit, když jste smutní a nutně potřebujete uniknout od reality? Ten pocit, když máte chuť myslet na cokoliv jiného, jen ne na realitu? ...Já ne! No... dobře, tak kecám. Jasně, že znám! Myslím si, že každý na to má své způsoby, tak co si jih pár předat? Já Vám napíšu pár svejch a těch co jsem slyšela a vy mi napíšete zase to, co děláte vy.
1. Občas je dobrý číst si, někdy se mi však stane, že mám hlavu plnou problémů, čtu a najednou zjistím, že nemám ponětí, o čem poslední tři kapitoly byly. Právě proto dávám v této chvíli přednost audioknihám. Ležíte na posteli, kreslíte si, jíte, brečíte nebo cokoliv jiného a přitom posloucháte audioknihu... Rozhodně zkuste. Za chvíli se chtě nechtě vžerete do příběhu a přestanete vnímat realitu.
(Hvězdy nám nepřály už namluvené jsou!)

2. Přežírám se! Jím a jím a nakonec sním i ty problémy. Jenomže tohle vám fakt nedoporučuju! Nakonec jste naštvaní, že jste toho tolik sežrali a naštvanost řešíte jídlem, takže zase jít a zase se na sebe naštvete a takhle to u mě trvá celej život...... Začarovanej kruh!
(Pokud máte pevnou vůli, zkuste na nervy čokoládu!:))

3. Hodně skvělá je na únik z reality hudba! Ale upřímně mi ani moc nepomůže má oblíbená kapela, protože to ve mně vyvolává silné vzpomínky. Lepší je nějaká stará, dětská písnička. ANO! Myslím to vážně... Jasně, normálně to asi neposloucháte, ale v tuhle chvíli to je děsná oddychovka!
(Zrovna mě nenapadlo nic než čivava od Dády, ale zkuste něco, co jste poslouchali dřív!:D )

4. Oblíbeným únikem je i sport. Vymlátit se do boxovacího pytle, běžet a nezastavovat, potápět se, šermovat apod. Prostě každý sport, který vám pomůže!
(Uznávám, že takhle dobrá nejsem:D)

5. Skvělý film! Film, který vás vtáhne do děje, film, ve kterém budete zažívat problémy hrdiny a ne svoje. To je to správné! Zapněte televizi, jde se plakat nad mrtvým Jackem a Gusem a zlomenými srdci Rose a Hazel! Jdeme se smát kecům Tonyho a rozplývat se nad sladkým Deppem!
(Já ho prostě miluju!)

6. Někomu pomáhá jít do společnosti, někdo je radši sám. Každopádně je dobré to střídat!

(Pravý přítel tu pro vás je vždy, ale když máte problémy s ním...)
7. Mně nic nepomůže víc, než napsat svoje problémy na papír, hodit je do příběhu apod. Prostě se z toho vypsat! Rozhodně to zkuste taky! Napište vše co vás trápí, dejte svoje problémy papíru, ten je unese lépe než vy!
(Hlavní je dělat to, co vás baví!)

A jak jste na tom vy? Co pomáhá vám, jako únik z reality, jako úprk ze života? Určitě něco je! Přeji vám, aby ta realita bya krásná a vy nemuseli utíkat!
OOO:)
Nika Smith

Memphis

29. srpna 2015 v 0:21 | Nika Smith
Jak jsem se dostala k poslouchání Memphis, o tom asi jindy-když budete mít zájem-je to dlouhý příběh a možná bych se za něj měla i stydět, ale když o tom tak přemýšlím, to jak jsem se zamilovala do New element taky není něco, čím bych se měla chlubit, a to, že jsem se do Kluse zabouchla, když mi bylo osm a už v té době jsem věděla, že si ho chci vzít, taky není nic extra-ale viděla jsem ho v ´Hádej kdo jsem!´a byl prostě sladkej-každopádně dneska bych chtěla napsat něco o koncertu Memphis, jelikož to je něco, co jsem dnes zažila a když o tom tak přemýšlím, jsem neoriginální, až to bolí! Ok, neměla bych psát o svých zážitcích normální formou, takže se pokusím vymyslet něco nadpozemského-myslím, že se tomu říká mé bláznivé nápady-a pokud se mi nic nepovede, omluvte mou neoriginalitu! Jsem děsná! -Jenže oni jsou tak boží....
Jelikož už jsme velký holky, tak jsme se rozhodly, že půjdeme na koncert, a protože jsme tak velký, odvezla nás tam maminka! -Lepší než socka, ne? Už by to jen chtělo, aby maminka byla svalnatej, zazobanej, hezkej a ohromující fešák v košili s kravatou- Samozřejmě měl koncert zpoždění a já si tak nadávala, že mě to nenapadlo, klidně jsme předtím mohly jít do kina na něco jiného, stihly bychom to i tak, ale neva, Pixely byly nakonec dobrý-napíšu článek!
Hledíme si svého, ale když nás začnou ostatní fanynky pomlouvat a prohlížet si nás,-ano, víme, že jsme božské- začneme jim to vracet! Tohle si nenecháme líbit, kouknou a dobrý, ale, že by na nás musely čumět už 15 min? No co, nevraživost mezi fanynkami ze začátku vždy panuje a je úplně jedno, jestli jdete na Memphis, New element, či na Káju Gotta-no dobře, to asi ne, nebo co já vím, nikdy jsem na něm nebyla... ehm... (Né, vůbec jsem nepodkosila nohy 80-ti leté babičce, co mu taky fandila!)- Memphis začali hrát a nám všem spadl kámen ze srdce, když jsme uviděly, jak Honza stojí za pódiem a čeká na správnou chvíli. Jen tak mimochodem, nemám dojem, že by nějaká správná chvíle byla, protože většina těch fans, byla suchá jak křížaly. Žádný křik, když kluci začali ladit? Ale no tak! Samozřejmě mi bylo trapné, když jsem se nadechla a byla jsem jediná a ani tleskat nikdo nezačal a tak jsem toho nechala. Když vběhl na pódium Honzík, znovu jsem se nadechla, ale řekněme si to upřímně, z křížal už šťavnaté jablko neuděláte a tak jsem se trochu uzemnila. Ano, měla bych vycházet z davu, ale až tak trapčit nemusím.
Honza začal zpívat, a víte co? Beru to zpět, protože jejich hudba udělala z křížal jablka! Třeba to nebyl jen Honzův zpěv, třeba to byl i jeho úsměv, to, jak měl oči stejné, jako Révaj ve filmu Rebelové, nebo to, jak z něj sršela pozitivní nálada. Každopádně trocha šťávy do publika se přeci jen vlila a sem tam dokonce někdo tancoval-tak faaajn, možná ten někdo jsem byla já a lituju všechny, co to viděli.
Každopádně lidi se trochu rozjeli, zpívali, tancovali, skákali a myslím, že to aspoň trochu vypadalo jako na koncertě a ne jak na srazu lidí z 1. republiky.
Ačkoliv jsem ještě v kině upíjela ledovou kávu, jsem si jistá, že ten příval energie nebyl z ní-moje tělo je na kafe tak zvyklí, že bych řekla, že už přestalo reagovat. Ten příval energie byl z té hudby, z těch úsměvů a z toho krásnýho hlasu. A aby toho nebylo málo, po koncertu nás zalil pocit štěstí, protože kluci jsou vážně milí. Upřímně? Ano, podezřívala jsem Honzu-a stále (tak trochu) podezřívám-ze sukničkářství, ale z neznámých důvodů (ehm, ehm, jsem povrchní), jsem usoudila, že mu to odpouštím.A i ty ostatní fans byly nakonec celkem milé! No a co víc dodat? Snad jen to, že pokud si vaše tělo zvyklo na kafe-já ho fetuju furt-tak to chce novej způsob jak si dobít baterky a poslechnout si Memphis, je rozhodně boží způsob. Psala bych tu dál, rozepisovala bych Honzovi oči, vlasy, úsměv, chování apod. Ale má to cenu? 1.Na většinu z toho stačí fotka a i slepej by poznal, že nepřeháním. 2.Stejnak si je musíte poslechnout. 3.Přečte si to jeho girlfriend a půjde mě zmlátit, to tak! -Teda ne, že bych se dala, moje kung fu znalosti z filmů s Chanem jsou excelentní.

Můžu jen doufat, že je brzo uvidím znova! Protože-nikomu to na mě neříkejte, nechci tu žádný sentiment-se mi stýská! (Jo, nejsem normální!)

Jáchym Kraus

25. srpna 2015 v 15:58 | Nika Smith
Pamatujete na gympl, kde hrál syn Jana Krause-Jáchym? Pěkný kluk, co? Byl prostě tak moc CUTE, že se do něj nedalo nezamilovat!

A pak si Jáchym založil ask, stále dokola psal ,,Moje fanynky jsou moje princezny!" a říkal to i v různých rozhovorech. Byl na všechny své fanynky milý a vážil si jich.
Jenže pak se něco změnilo. Možná se Jáchymovi někdo naboural do profilů, možná se za něj někdo vydává a možná se změnil Jáchym sám. Na fb se objevila Jáchymova stránka https://www.facebook.com/KrausJachym98?fref=ts na níž často pořádá soutěže, přeje holkám dobré ráno a slibuje fotky s věnováním či jmenování ve videu. Za tohle všechno chce ale jednu věc. Aby jsme mu poslali SMS, která mu údajně má pomoci v nějaké hře a nás to bude stát pouhých 5,- Jenže ono nestojí, stojí to 99,-
No fajn, třeba si toho Jáchym nevšiml nebo se spletl. Říkají si fanynky a mávnou nad tím rukou, když Jáchym požádá o pomoc ve hře. Na stránce se objeví několik soutěží o hodnotné ceny, údajně od sponzora-proč by ho někdo sponzororval, když momentálně pouze studuje nevím- každopádně kdo chce mít větší šanci na výhru, má poslat SMS a aby toho nebylo málo, holky jsou v komentářích povzbuzovány, že čím víc sms pošlou, tím líp. Zmínka od někoho, že by vyhrál se zatím neukázala, ale to všechno může přijít, říkají si fanynky. A tak tu je celkem nedávná událost... Jáchym jde točit video, ve kterém řekne jméno asi 100 dívek, samozřejmě, že za to chce SMS. Co je, ale vrchol? Všechny dívky mu začaly fandit, díky gymplu. Kdo chce další řadu gymplu? Ok, NOVA shání lidi, kteří je podpoří. Pošlete SMS cca za 9,- a bude nová řada gymplu! Všechny dívky tedy letí k mobilům a posílají SMS, pár jich napíše, že jim to bohužel (nebo spíš naštěstí) nejde odeslat a minimum se ozve, že SMS stojí 99,- (kdy přijde omluva, že místo 9 chtěl napsat 99? Stejně mu to nežereme!), ale nikdo si už nevšimne, že posílá stále stejnou SMS, která má údajně pomoci ve hře, podpořít šanci na výhru i zařídit novou sérii seriálu. A nikoho nenapadne se podívat na oficiální stránky NOVY nbo GYMPLU, kde o tom není ani zmínka.
Co se to tu děje? Kam zmizel sympatický Jáchym Kraus? A nebo někdo využívá jeho slávy a vydává se za něj?

Avengers

25. srpna 2015 v 11:34 | Nika Smith
,,Marvel? A to je jako co?" ,,Hele nezezlob se, ale tohle mě fakt nebere, nějaký zabíjení a jiný blbosti, to není nic pro mě." ,,Ne, neznám viton mana tedaaa iron mana a ani nechci."
No, tak tohle to jsem já, ještě nedávno... Jenže pak jsem se koukla na Avengers, přemohla jsem se a podívala jsem se na ně. Nevěděla jsem o čem to je, ale Iron man i Kapitán amerika byli tak sexy, že jsem se koukla na všechny tři díly Iron mana a na dva Kapitána a... už jsem v tom byla namočená až po uši! Druhej den jsem přišla a začala pištět. ,,Awww! On je tak boží a jak tam vykopl a pak to a ještě tamto a..." Takhle jsem byla schopná mlet třeba hodinu. Kluci mě vytáhli na Avengers 2, čímž jsem se zamilovala ještě víc a... a už se to nedalo ovládnout. Můj pokoj vyzdobily plakáty Avengers, mobil zahltily fotky s hrdiny a Ondra (viz. rubrika rozhovory) mi nakreslil Iron mana, který visí u mě na stěně. Avengers šílenství mě úplně pohltilo!
Tím, že jsem už byla zamilovaná do wattpad, nebylo tak těžké, najít super povídku o Avengers. (Byla mi totiž nabídnutna na domovní stránce....) Jmenovalo se to KATE a vzhledem k tomu, že jsem jela s kamarádkou na prázdniny, krásně se to hodilo. (Samozřejmě se mi vysmála, protože předtím poslouchala jak na takové blbosti nekoukám a teď jak je Steve sexy...)
Začaly jsme tedy číst, smály jsme se na celou chatu, řešily jsme jak je to boží a vůbec... prostě jsme se do toho příběhu zamilovali stejně, jako do filmu... Několika minutové záchvaty smíchu ovládali celé naše čtení!!!! A kdo, že ten příběh píše? No... co bych o ní tak řekla?! Asi jen, že je to milá, mladá, vtipná, nadaná, sympatická a talentovaná holka, mající strach z pavouků. Holka, díky které jsem předevčírem taky začala psát příběh o Avengers, holka, která baví celou generaci a má před sebou slibnou budoucnost. (Jo, doopravdy lituji, že ji neznám blíž!) Každopádně za chvíli nám začíná škola. (Bůůůů!!!) A tak si všichni potřebujeme něco číst pod lavicí, že? Tak proč ne zábavný příběh o statečné, sebeironické, vtipné a praštěné holce, která je s jedním avengrem příbuzná a s druhým čeká dítě. (Tak fajn, nečeká, ale... )
A vůbec, proč ještě čtete tenhle blábol? Mazejte na wattpad a běžte číst!
https://www.wattpad.com/story/41263890-kate-%E2%80%A2-avengers
OOO:)

Kam dál